Nejsem první ani poslední maminka, které v porodnici, potažmo v dětské nemocnici málem vzali kojení. Naše Andrejka, nyní už víc než 2-letá cácorinka, se narodila po rizikovém, komplikovaném těhotenství vyvolávaným porodem v 38. týdnu těhotenství s váhou 2.500 gramů a mírou 45 cm. Porod probíhal více méně bez komplikací a já jsem Andrejku měla bezprostředně po porodu chvíli na břiše. Pocit to byl nádherný. Bohužel mi ji brzy vzali na kontrolu pediatři, protože už v těhotenství nebylo jisté, zda nemá nějakou vrozenou vadu, zaostávala v těhotenství výrazně ve vývoji a podle ultrazvuku měla mít nějaké disproporce. Andrejka se jim zdála v pořádku, tak ji zabalili a hned dali taťkovi do náručí, zatím co já jsem se odebrala na šití rozsáhlé ruptury pochvy. Poté už jsme si celá rodinka užívali 2 krásné společné hodiny na krásném a útulném porodním pokoji. Zkoušela jsem si ji přikládat, ale nějak nám to nešlo a malá se nepřisála, byla docela slabá a drobná, asi to bylo nad její síly. Následoval můj převoz na oddělení šestinedělí, kde jsem čekala, až mi přivezou vykoupanou Andrejku. Stalo se tak asi za hodinu. Bála jsem se na malou sáhnout, byla tak neskutečně drobounká a křehká! A začal můj boj s kojením. Andrejka se odmítala přisát a já, ač jsem měla nastudované všechny možné metody, jsem nebyla schopna ji k tomu prsu správně přiložit. Laktace se mi naplno spustila 3. den po porodu a já jsem měla velice nalitá a bolestivá prsa a malá pořád nechtěla pořádně pít. Bradavky jsem již měla úplně rozhryzané a bolestivé, takže se pro mě každé další přikládání stávalo doslova hororem. Sestry mi moc nepomohly, raději mi donesly klobouček, se kterým se malá už vůbec nechtěla kamarádit. A jelikož malá hodně ubývala na váze, začali mi ji dětské sestry dokrmovat mateřským mlékem ze stříkačky. Malá naneštěstí dostala velice silnou novorozeneckou žloutenku, proto byla převezena na oddělení intermediální péče k intenzivnímu "svícení". Já jsem ji víc než den nesměla vůbec kojit, tak jsem mordovala prsa odstříkáváním, ze začátku jsem nebyla schopna odstříkat víc než 30ml najednou, ačkoliv jsem měla prsa jako balvany a velice bolestivá. Odstříkané mléko jsem nosila na oddělení, kde ho malé dávali opět stříkačkou. Jaký byl můj šok, když jsem přišla k inkubátoru, ve kterém byla Andrejka, a ona měla v pusince šidítko! A to se stávalo pořád, ačkoliv jsem si to výslovně nepřála. Vystřídaly se směny a malá měla dudlík nevyhovující velikosti opět v pusince. Jakmile malé žloutenka trochu klesla a nemusela být intenzivně svícena,mohla jsem ji chodit kojit. Samozřejmostí tam bylo kojení "podle budíku", tedy po třech hodinách. Konečně jsem získala celkem dobrou techniku a malá vypila pravidelně 60 ml a pak i více. Tak jsem si myslela, že máme vyhráno. Z porodnice jsme šly domů po osmi dnech s váhou 2370 gramů a malá přibývala. Jenže asi 2 dny po příchodu domů jsem začala mít velké bolesti v podbřišku, tak jsme utíkali zpátky do porodnice. Byla jsem ubytována na oddělení onkologie a malá byla doslova za zdí na oddělení intermediální péče. Kojení jsme za těch pár dnů zmákly bravurně a malá se ustálila na svých 130 - 160 ml na jeden zátah. Jenže její intervaly nebyly ani zdaleka 3-hodinové, ale prostě se hodně napapkala a pak spinkala 4-6 hodin v tahu. Sestřičky v dobré víře chtěly malou převychovat, chtěly abych kojila po 3 hodinách a nenechala malou "přepíjet", ale tento donucovací systém jí nesvědčil a já si stála za svým, že ona musí nejlíp vědět kolik a jak často bude pít, zvlášť když pěkně přibírala a byla spokojená. Naštěstí já jsem byla v pořádku a revizi podstoupit nemusela, tak jsme jely s Andrejkou po 2 dnech domů. Když byly Andrejce asi 3 týdny, dostala vyrážku. Myslela jsem si, že to jsou potničky, ale jak jsem se později dozvěděla, tak nebyly... Zároveň dostala taky průjmovité stolice a bolesti bříška, pořád plakala v bolestech, tak jsme jednu noc sedli do auta a jeli do dětské nemocnice na infekční oddělení. Tam si malou nechali a mě poslali domů (jaksi jsem nebyla stavu se bránit, ale dnes bych se zachovala jinak). Další den jsem za malou jela a zůstala tam na pokoji matek. Na infekčním byly 2 asi 60 leté lékařky, se kterými jsem si hned zazačátku nepadla do oka. Vynadaly mi, že jsem malou nepřestala kojit a nenasadila jí černý čaj! Bez mého vědomí a svolení jí tam sestry podávaly rýžový odvar (!) lahví a na pití jí dávaly černý čaj, rovněž lahví. Až jsem tam udělala vítr, tak jí přestaly dávat láhev, ale za mými zády v tom stejně pokračovaly. Rýžový odvar jsem měla pomalu střídat s kojením, jenže světe div se, malá najednou nechtěla pít z prsu, jen naprázdno mlaskala a neuměla se přisát! Já jsem měla nervy doslova v kýbli a sestry i doktorky se mi snažily vnutit, že mám málo mléka, proto nepije. Ovšem já jsem odstříkala z přeplněných prsů na jeden zátah 400 ml! Dalším kamenem úrazu bylo opět kojení podle budíku, malá se svým zavedeným 4-6 hodinovým systémem prostě nechtěla pít po 3 hodinách a tak jsem ji musela budit. Pak nic nevypila a byla protivná a já jsem byla zralá na Bohnice. Nemluvě o tom, že průjem se malé nespravil, rýže ji pouze zacpala a poté měla průjem zase zpátky. Ovšem doktorka nás poslala domů, že malé nic není. Za pár dnů jsme tam byly zpátky, protože malá měla opět velice průjmovité stolice, zapáchající. Vše se opakovalo, ale opět bez výsledku. Jen s tím rozdílem, že malá chytla zánět středního ucha a zánět spojivek a napíchali do ní v 6 týdnech penicilin. U druhého dítěte bych se už nenechala takto vykolejit, ale jako prvorodička se kterou cloumají hormony jsem se jaksi nedokázala bránit, byla jsem ze všeho vystrašená a pořád věřila tomu, že na infekčním nám pomůžou. Nepomohli. Malá měla pořád průjmy, tak jsem začala pátrat po internetu. Zjistila jsem, že příčinou našich potíží mohla být alergie. Tak jsem nelenila a malou objednala na alergologii, kde jí ihned udělali krevní testy. Výsledek byl jasný, alergie na kravské mléko a vejce! Jakmile jsem ze svého jídelníčku vysadila alergeny, průjmy ustaly! A já ji chudinku vystavila neuvěřitelné rýžové kúře a lahvi a antibiotikům v dětské nemocnici! Kojení jsme zachránily, opět jsme najely do svých kolejí a malá se naučila pěkně pít, tak jak to uměla před osudným "léčením" v dětské nemocnici. Její 4-6 hodinové intervaly jí vydržely, dokonce už od 6 týdnů spávala celou noc. Pěkně přibírala. Já jsem jen občas měla plná prsa, tak jsem přebytky i v noci odstříkávala a zamrazovala. Naše nejoblíbenější kojící poloha byla vleže na boku, já jsem si zdřímla, protože kojení nám vždy trvalo tak 3/4 hodiny. Dudlíku jsme se nakonec neubránily, ale nasadila jsem ho až asi ve 2 měsících a v 9 měsících ho malá sama odmítla. Kojení nám vydrželo až do 15 měsíců, ale malá se už asi od 10 měsíců začala postupně odstavovat sama, až jsme nakonec kojily jen večer před usnutím. A to by nám vydrželo i déle, ale bohužel jsem musela brát léky neslučitelné s kojením, tak jsme to ukončily. Jinak u Andrejky byla nakonec potvrzena vrozená ortopedická vada, ale je to stejně šikovná holčička. Až jí jednou budu vyprávět, čemu všemu jsem ji v nejlepší víře vystavila, tak mě asi zavrhne!