Moje maminka měla o mém kojení jasnou představu: „Já jsem nekojila, tvoje sestra nekojila, takže ty taky kojit nebudeš“, říkala vždycky, když jsem na toto téma během těhotenství zavedla řeč. Marně jsem se jí snažila vysvětlit, podobně jako mně lektorka v předporodním kurzu, že schopnost kojit není dědičnou záležitostí, ale marně. Maminka má prostě vždycky pravdu. A ta moje obzvlášť:-) Já jsem dopředu žádný dramatický postoj nezaujala. Buď to půjde a kojit budu, nebo to nepůjde a kojit nebudu. Jenže nic není tak černobílé, jak se původně zdá. Ale hezky popořádku: Letos v dubnu se mi jako ten nejluxusnější dárek k 30. narozeninám narodil krásný zdravý syn Vojtíšek. První pokus o přisátí proběhl hned na porodním sále (ovšem ne v doporučované půlhodině po porodu, přestože jsem rodila v „Baby friendly hospital“) a nebyl příliš úspěšný. Maličký se o prso valně nezajímal, což přítomná sestřička okomentovala slovy: „To nevadí, budete to zkoušet na oddělení šestinedělí“. Byla jsem omámená přívalem lásky k novorozenému miminku a samozřejmě taky únavou, která byla s jeho příchodem na svět spojena, že jsem ani nijak neprotestovala. Na oddělení pak začalo ono „zkoušení“. Nejprve jsme se na pokoji dozvěděly, že ze začátku stačí, když si miminko bradavku olízne, pít prý zatím nemusí, protože má energetickou zásobu na 24 hodin. Moje miminko se ovšem o sání nijak zvlášť nepokoušelo ani po uplynutí této doby. Navíc se u něj začala projevovat novorozenecká žloutenka a s ní spojená spavost, takže pro mého synka, který chtěl jen a jen spát, byly pokusy o přisátí zřejmě obrovským utrpením. A tak začal náš první boj o kojení. Velmi záleželo na tom, která sestřička měla právě službu, protože bez její pomoci se mi malý prostě nepřisál. Zde bych ráda poznamenala, že ne každá sestřička měla k dítěti přístup, který se mi zamlouval. Ale opět zapracovaly hormony, únava a strach, takže jsem nedokázala dostatečně důrazně protestovat (dnes vím, že příště bych si spoustu věcí nenechala líbit, ale na „příště“ se nehraje), tím spíš, že bylo v mém zájmu, aby se miminko přisálo a napilo, a sama jsem to bohužel nedokázala. Postupně se každá blížící se doba kojení pro mě stala stresem, naštěstí jsem měla na pokoji skvělou trojnásobnou matku, která mi hodně pomohla, poradila a psychicky podržela. I tak jsem už třetí den, kdy se blížila doba našeho propuštění domů a mé dítě se stále neumělo samo přisát, plakala zoufalstvím, že to asi přece jen nepůjde a já kojit nebudu. Maminka měla pravdu! Nakonec vše vyřešila (tehdy jsem si myslela, že geniálně) jedna sestřička, která mi přinesla kloboučky. Sláva! Najednou jsem dokázala syna sama nakojit a mé sebevědomí opět stouplo. Můžeme jet domů! Doma to prvních pár dní docela šlo. Miminko pilo po třech hodinách, jak nás to učili v porodnici, sice málo, ale podle prvního převážení mu to zřejmě stačilo, takže jsem byla v klidu. Daleko víc mě trápily např. jeho bolesti bříška, kvůli kterým hodně plakalo. Postupem času mě ale kloboučky začaly pěkně štvát. Mléka z nich teklo tolik, že Vojtíšek ho část pouštěl z pusinky ven, takže po každém kojení jsem musela převléct jeho, někdy i sebe a sušit kojicí polštář. Pak mi jedna kamarádka položila zásadní otázku: „Proč kojíš s kloboučky? Máš snad ploché nebo vpáčené bradavky? Pokud ne, není k jejich používání důvod! Zkus to bez nich, dokud je Vojtíšek maličký, určitě se to naučí.“ A tak jsme to začali zkoušet a opět to byl boj. U jednoho prsa to docela šlo, malý se přisál třeba na pátý pokus, u druhého si někdy 5 i více minut poplakal. Ne vždy jsem měla to srdce ho trápit, ale trvala jsem na tom, kojit alespoň každé druhé kojení bez kloboučku. Stálo nás to oba hodně úsilí a nervů, ale povedlo se. Asi za 14 dní jsme už kloboučky nepotřebovali. Tento okamžik považuji za první, ale nejdůležitější dílčí vítězství v našem dlouhém boji s kojením. Abychom to ale neměli tak jednoduché, objevil se další problém: Vojtíšek málo přibíral. Málokdy dosáhl přírůstku alespoň 100 g týdně, který byla naše pediatrička ochotná tolerovat. Navíc kolem 6. týdne mi začalo ubývat mléka, stávalo se, že navečer už jsem prostě neměla synkovi co nabídnout. Párkrát jsme to nějak ustáli a ráno bylo zase mlíčka dost. V noci jsem nekojila vůbec, chlapeček celou noc spinkal a pokud jsem se přece jen pokusila ho přimět k pití, skončilo to hodinovým pláčem kvůli bolestem bříška. Paní doktorka pravila, ať ho nechám spát, že už má svůj rytmus a že noční nekojení není příčinou jeho malých váhových přírůstků. Poradila mi kojit častěji, po 2 hodinách, a pokud mu mléko ode mne nebude stačit, dokrmit ho ještě např. Nutrilonem. To naštěstí nebylo potřeba, měla jsem v mražáku zásoby svého odstříkaného mlíčka, a to dostával Vojtíšek v případě potřeby jako nášup. Taky jsem začala více dbát na vlastní stravu (každá maminka to určitě zná, občas jsem večer zjistila, že jsem vlastně celý den nic nejedla) a začala pít meltu a čaje na podporu kojení. Dítě jsem po každém kojení převažovala na váze, kterou nám zapůjčila paní doktorka. Za pár dní se situace upravila a Vojtíška už nebylo ani třeba přikrmovat. Pochvalovala jsem si, jak jsme to pěkně vyřešili a taky mi velmi vyhovovalo, že miminko nadále celou noc spinká. Kdo by se po celodenním kolotoči rád pořádně nevyspal? Taky mi to ostatní maminky, které k dětem vstávaly v noci co tři až dvě hodiny, řádně záviděly! Jenže idylka netrvala dlouho. Asi za tři týdny se situace opakovala – Vojtíšek začínal plakat hlady. Tehdy jsem na serveru Rodina.cz, který jsem navštěvovala už jako těhulka, objevila diskuzi o kojení a tam skvělou Jiřinku. Nejenže mi poradila, co dělat, ale mohla jsem se také poučit z problémů, úspěchů a neúspěchů dalších maminek, které se diskuze účastnily. Na radu Jiřinky jsem začala kojit po 1,5-2 hodinách, střídala obě prsa a hlavně, zrušila noční pauzu a alespoň jednou za 4-5 hodin mlíčko odstříkala. Díky tomu se nejen zlepšila tvorba mléka, ale také jsem si udělala další zásobu mraženého mlíčka. Vojtíšek přestal mít hlad a pomalu, ale pravidelně přibíral, v průměru asi 200 g týdně. Pak přišlo léto a s ním nesnesitelná vedra, jaká nikdo z nás nepamatoval. To už mi sám mateřský instinkt napověděl, že je třeba kojit co nejčastěji, aby malý neměl žízeň. Červencem jsem se prakticky prokojila. To byla voda na mlýn mé mamky! Nedělám nic jiného než kojím, trvá mi to dlouho a stejně musím někdy ještě přikrmit, z lahve to jde Vojtíškovi líp apod. Já se ale bránila: „Jsem doma kvůli dítěti, kojení je pro něj nejlepší formou stravy a já se proto svého pohodlí ráda vzdám“. Podporu jsem našla nejen na Rodině, ale i ve svém manželovi. Kvůli lepšímu odsávání mléka jsem si dokonce pořídila odsávačku, sice poměrně drahou, ale moc mi v té době pomohla. Další překážka na sebe ovšem nenechala dlouho čekat. Letní „horkost“ dopadla i na mě, několik dní jsem se potýkala s vysokými horečkami a opravdu jsem neměla sílu na pravidelné kojení, u kterého mě částečně zastoupil manžel s lahvičkou odstříkaného mléka. Na jednu stranu to svůj účel splnilo, Vojtíšek se zasytil, já se mohla vyležet, ale tělo okamžitě zareagovalo sníženou tvorbou mléka. A tak jsme začínali od začátku... Už mě napadaly černé myšlenky, že to asi přece jen nemá cenu, ale nakonec jsem se vzchopila a dokonce si dala cíl kojit do Vojtíškova půl roku. Navíc Jiřinka mě povzbudila tím, že po 3. měsíci se kojení upravuje, trvá kratší dobu a že určitě bude líp. Upřímně řečeno, neuměla jsem si představit, že bych někdy kojila méně než dvacet minut. To byla v té době Vojtíškova norma. Ale zázraky se asi dějí, protože s blížícím se 4. měsícem se doba kojení opravdu začala zkracovat a navíc, Vojtíšek se choval jako profík, dokonce měl čas u kojení různě blbnout, sledovat dění ve svém okolí (i když to jsem se snažila eliminovat, odjakživa potřeboval ke kojení svůj klid) a místo obvyklých dvaceti minut byl do deseti minut hotový. To bychom ale nebyli my, aby nám to štěstí dlouho vydrželo. Tentokrát onemocněl Vojtíšek, pár dní ho trápil průjem, do toho jsem posléze i já měla podobné potíže a navíc teplotu. Tvorba mléka šla zase trochu dolů. Už jsem ale věděla, jak oslabené tělo znovu nastartovat a bez většího vzrušení začala opět kojit po 1,5 hodinách (mezitím jsme se ustálili na intervalu 2 hodiny), z obou prsou a vše bylo brzy opět v pořádku. Kojení jsem si začala konečně užívat a poprvé od Vojtíškova narození jsem na otázku: „Kojíte?“ nemusela odpovídat jako doposud „Kojíme, ale...“, ale jednoduše a šťastně: „Ano, kojíme a je to pohoda!“ Někdy v této době jsem taky přestala s nočním odsáváním mléka, protože Vojtíšek se začal jednou až dvakrát za noc budit sám. Byla to sice pro mě nezvyklá změna, ale musím říct, že mnohem raději a ochotněji jsem vstávala k dítěti než k odsávačce. Pak ale přišlo září a hororový zážitek, který nemusel znamenat jen konec kojení... Se čtyřměsíčním Vojtíškem jsem havarovala v autě. Naštěstí se nám ani jednomu nic nestalo, přestože nehoda vypadala hrůzostrašně a auto je kompletně zničené, Vojtíšek vyvázl bez sebemenšího škrábnutí, já jen s několika modřinami, ale na hrůzu, kterou jsem při tom zažila, na ten neskutečný strach o dítě do nejdelší smrti nezapomenu. Byla jsem šťastná, že všechna vyšetření dopadla dobře, ale měla jsem obavy, že díky prožitému šoku přijdu o mléko. I když jsem už v tu chvíli měla jasno v tom, že by to nebyla žádná tragédie ve srovnání s tím, co se nám při autonehodě mohlo stát, snažila jsem se už v nemocnici, kde si nás nechali přes noc na pozorování, Vojtíška co nejčastěji kojit a být co nejvíce v psychické pohodě (i když do té měl můj stav samozřejmě hodně daleko). Nakonec to byl právě Vojtíšek, kdo mě držel psychicky nad vodou – byl neustále v dobré náladě, usměvavý, čilý, prostě sluníčko celého oddělení. Kojení tedy bylo i pro tentokrát zachráněno. Poslední krize přišla nedávno, ale už jsem na ni byla tak trochu připravená – po tzv. růstovém spurtu, který nás potkal v 6. týdnu, a 3 měsících, to byl po mě už očekávaný růstový spurt v 6. měsíci. Ani už snad nemusím popisovat, jak jsem s ním naložila. A tady můj příběh pomalu končí a končí dobře. Vojtíškovi bude za pár dní půl roku a můj cíl, plně ho do této doby kojit, můžu považovat za splněný. Pomalu začneme s příkrmy, ale v kojení chci samozřejmě pokračovat. Jak dlouho, to už nechám na přírodě a taky na Vojtíškovi. Tak trochu na něj spoléhám, že si čas odstavení určí sám a mě tak tohoto rozhodování, ze kterého už mám dopředu strach, ušetří. Tímto bych chtěla vzkázat všem maminkám, které mají s kojením nejrůznější problémy a třeba uvažují o tom, že už to vzdají, ať to nedělají a podobně jako my bojují a neztrácejí naději. Já jsem nyní moc šťastná a pyšná na to, že jsme vytrvali a boj s kojením nakonec vyhráli.