V prosinci 2006 se mi císařským řezem narodila holčička Linda. Byla drobounká, jen 2830 gramů, 49 cm. Vždy jsem chtěla miminko kojit, vůbec jsem neuvažovala o tom, že by to nešlo, je to přeci "příroda" a ta si nějak poradí. Naivně jsem si myslela, že kojení není žádná věda. Z literatury jsem věděla, že je třeba přiložit miminko co nejdříve a také to, že po císařském řezu se později rozbíhá laktace, proto jsem byla dosti překvapená, že mi malou na porodním sále vůbec nepřiložili k prsu, ač jsem rodila v částečné narkoze a nic tomu nebránilo. Ze sálu mě odvezli hned na JIP a malou mi přinesli až po několika mých urgencích asi za pět hodin. Na mé vyděšené dotazy zda nebude problém s laktací mávaly sestry rukou a já si připadal jako hlupák. Nikdo mi neukázal jak ji přiložit, jen k mým prosbám sestra malé nacpala prso do pusinky a odešla. Každá sestra mi ji navíc nutila do jiné kojící polohy, většinou boční, držení fotbalového míče apod. s tím, že klasická poloha je po císaři nevhodná, mě přitom nejvíce táhlo a vyhovovalo právě klasické položení miminka, jizva mi nevadila. Dcerku na pokoj jsem dostala až čtvrtý den po porodu. První dva dny jsem ji viděla jen občas, přikládání se, jak již jsem uvedla výše, moc nedařilo, mlíčko se nedělalo. Další dny do přestěhování na rooming in mi ji nosily sestry po třech hodinách, nechaly mi ji napospas a dál se nestaraly, jen mi řekly, že kojit nebudu moci, že mám ploché bradavky. Jedna sestřička mi poradila kloboučky, manžel je okamžitě koupil, ale nastal problém se sterilizací, sestry mi je odmítaly sterilizovat a tvrdily, že stačí umýt v teplé vodě. Dcerka byla stále drobná a dostala žloutenku. Byla tedy dost spavá a neměla sílu sát, natož přes kloboučky. Chudinku jsem ji celou tu půl hodinu každé tři hodiny co mi ji nosily trápila u prsu, kterého se neuměla chytit, nemohla přes klobouček sát, usínala, byla unavená a vlastně se skoro nikdy pořádně nenapila. Proto lékařka nasadila odstříkané MM z banky, jenže po půl hodině mých zoufalých snah o kojení byla dcerka tak unavená, že nevypila ani injekcí podané náhradní MM a hubla. Když jsem ji dostala na pokoj, jedna sestra jí navíc opakovaně podala Nutrilon, protože neměla v lednici MM. Po každém kojení jsem zjistila, že malá nevypila vůbec nic a že je strašně unavená. S pláčem jsem zapisovala do výkazu kojení velkou nulu a chodila prosit na sesternu o Nutrilon. Tam po mé odpovědi na dotaz kolik jsem nakojila na mne koukaly sestry jak na přírodní úkaz a já se cítila pod psa. Následně jsem se snažila do dcerky vpravit aspoň trochu Nutrilonu stříkačkou. Nedařilo se, byla moc unavená, já také, nedělalo se mi mléko, malá nepila, proplakala jsem dny a noci a do toho mě sestry s dětskou lékařkou chodily vyprávět, jak vůbec nepřibírá, že to takhle nejde a že mi to dítě nikdy nebude jíst, že se s tím budu prát celý život. Jedna známá mojí maminky a pak jedna noční ženská sestra mi poradila, ať zkusím odstříkávat a masírovat prsa, přikládat jí jen pět minut na každou stranu, aby se neunavila, a pak hned nakrmit Nutrilonem z lahve, že jí to půjde lépe. Měla jsem vůči lahvi předsudky, ale zbytečné. Skutečně se mi začlo po šíleném kolotoči neustálého odstříkávání, přikládání, krmení tvořit mlíčko, malá začala pít a jak pila tak sílila. Z porodnice jsem odcházela nekojící, jen občas malá dostala v láhvi po troškách úporně odstříkané a schraňované moje mateřské mléko, jinak pila UM, po týdnu doma jsem po neustálém odstříkávání, přikládání, masírování, kojila plně. Po dvou měsících krásného kojení mě potkal zánět prsu a přišla jsem o mléko. Za dva týdny velmi častého přikládání a opět oblíbeného odstříkávání zejména v noci se mi přes příšernou únavu podařilo znovu rozkojit. Kojila jsem plně do dceřiných šesti měsíců, kojím nadále. Dcerce bude sedm měsíců a v půl roce jako plně kojené dítě vážila 8700 gramů a měřila 69 cm. Ráda bych někdy dcerku vzala do motolské porodnice-kde tedy až na výše uvedené byli všichni moc prima, zejména na porodním a rizikovém-ukázat, jak vypadá dítě, které nikdy nebude pořádně jíst, jak mi řekla paní doktorka.
Chtěla bych všem maminkám říct, že přesto, že vám nikdo nebude věřit, že se to podaří ( stejně jako mně) a bude vás od toho spousta lidí zrazovat, můžete kojit, jde to, jen to někdy stojí mnoho slz a úsilí a hlavně probdělých nocí, ale stojí to za to.