Po marné snaze otěhotnět jsem absolvovala IVF/ICSI, poslední dva měsíce těhotenství jsem strávila v nemocnici kvůli vcestnému lůžku. Na začátku 38. týdne se mi narodila vytoužená dcera (císařským řezem). Byla zdravá a krásná, jediným problémem byla lehká novorozenecká žloutenka. Po porodu ve spinální anestezii (byla jsem tedy při vědomí) mi dceru jen ukázali a odnesli jí na novorozenecké oddělení. K prsu mi ji přinesla sestra až za dvě a půl hodiny, kdy mi jí položila do postele vedle mě a čekala, co se bude dít. Nemohla jsem se ani pořádně otočit na bok, protože od hrudní kosti dolů jsem své tělo necítila a ani neovládala ještě tak další dvě hodiny a od pasu dolů jsem se začala pohybovat až za 12 hodin. Nikdo mi nepomohl se zpolohovat. Sestra stála a čekala a já (sama jsem sestra) jsem cítila jen obrovskou bezmoc a chtělo se mi brečet. Neměla jsem ani sílu jí cokoli říct. Po desetiminutovém úsilí se mi podařilo dostat se na mírný polobok a malá Eliška se mi hladově přisála k prsu. JENŽE! Moje i její poloha byla špatná, vynakládala jsem obrovské úsilí, abych se udržela v té poloze, do které jsem se pracně dostala, druhou rukou jsem křečovitě držela dítě, aby mi nespadlo z postele a ke všemu mám velká prsa a nevlastním třetí ruku, kterou bych si mohla prs uchopit. Cítila jsem obrovskou bolest v prsu, ale když jsem to řekla sestře, tak mi odpověděla, že je to tím, že jsem světlý typ a světlé typy mají citlivější bradavky. Co jsem mohla dělat. Připadala jsem si jako ten nejneschopnějši tvor pod sluncem. Když malou odnesli brečela jsem sama nad sebou. Měla jsem pocit, jako bych si to dítě ani nezaslužila, nezažila jsem porod, početí proběhlo také "bez mojí časti." Jako zdravotník jsem byla zcela šokována přístupem svých "kolegyň". Po první nedobré zkušenosti mi za 3 hodiny znovu přinesli dcerku ke kojení, tentokrát přišla studentka, která ke mě byla milá, ale bohužel mi příliš nepomohla, protože si sama moc nevěděla rady. Dcera plakala, otvírala pusinku v marné snaze se dovolat nějakého jídla, ale bohužel. Mě se mléko netvořilo, protože po císařském řezu to prostě trvá déle. Čtvrtý den po porodu jsem už propadala zoufalství a naprosté beznaději. Mléko se mi stále netvořilo, dítě, které proplakalo čtyři dny už ani nemělo sílu k sání, nehledě na to, že se jí zhoršila žloutenka a musela "pod světlo". Přístup dětských sester se celkem nezměnil. Musela jsem sama poprosit o glukózu, aby malá dostala, alespoň tekutiny, nikdo mi neukázal, jak se dává dítěti pít ze stříkačky, byla jen náhoda, že jsem to věděla a uměla si poradit. ke všemu se mnou byla na pokoji paní, která už měla druhé dítě a kojení jí šlo tak nějak samo. I ona se podivovala podivnému přístupu ze strany sester, tvrdila, že ona sama by už dávno s nějakým kojením praštila a vyžádala si lahev s příkrmem. Jenže já byla v pozici zdravotní sestry a ležela v baby friendly hospital, kde se prostě kojit MUSELO. Kojení pod nátlakem, tak se dá shrnout tamní počínání. Jediná "pomoc", která se mi ze strany sester dostala byla ta, že uchopily hlavu mojí Elišky a tlačily jí na můj prs a mě táhly za bolavý prs a cpaly ho do pusinky dítěte. malá se dostala do stavu, kdy křičela až modrala a pokaždé, když jí dostaly do podobné nálady, tak odešly se slovy, že mám paličaté dítě.
Poslední pověstnou kapkou bylo sdělení dětské lékařky, že mě pozítří pustí domů. Bilance byla taková, že čtvrtý den po porodu bylo dítě krmené stále jen glukózou nebo MM z banky a ode mě nevypilo ani kapičku mléka, protože se ¨mi sotva spustilo, ale malá odmítala prs. Zmobilizovala jsem poslední síly a řekla lékařce, že s kojením končím, přestože jsem ještě ani nezačala. Moc se tomu divila a já zjistila, že ani nemá ponětí o tom, že malá vůbec ode mě nepije. Sestry a já jsme jí krmily stříkačkou přes prst, braly mě na elektrickou odsávačku, která mi totálně poškodila bradavky i s dvorci ( měla jsem je samou ragádu, puchýře a krvácela jsem z obou prsů). Dcera dostala moučnivku do úst a při našich pokusech přikládat, mi moučnivka přeskočila do rozpraskaného terénu a dílo zkázy bylo dokonáno. Šestý den mě propustili domů a ve zprávě jsem měla napsáno, že dítě je částečně kojeno, přestože to nebylaani trochu pravda!! Okamžitě jsem volala své dětské lékařce a vše jí pověděla, pořídila jsem si i elektrickou odsávačku a byla jsem odhodlána dávat odstříkané mléko dceři lahví, ale z tak bolavých prsů nešlo odstříkané mléko podávat. 1. ho bylo málo a 2. v něm byla příměs krve. Druhý den po příchodu domů mě navštívila dětská lékařka a když vyděla, v jakém jsem stavu, tak mi řekla, že mám okamžitě přestat, stáhnout si prsa ručníkem, navštívit gynekologa, koupit si lahvičky a dávat dítěti UM. Ještě týden jsem odstříkávala zbytečky mléka a pak mi samo zmizelo.
Malá pila jako o život. Hltala, jako by se bála, že jí někdo tu lahvičku sebere, přes antikolikové dudlíky a lahve trpěla kolikami a proplakala celé dny, ale rostla a sílila. Měla jsem strašné výčitky svědomí, pocit, že jsem naprosto selhala, že dítě trpí bolestmi bříska jen kvůli mě. Jenže vše bylo dáno jen a jen tím, že malá měla na začátku hlad a teď chtěla vše dohnat. Dnes jsou jí tři měsíce, z lahve už pije normálně, kolikami netrpí a konečně z ní je spokojené miminko a já si teprve teď začínám užívat mateřství. Prsa se mi sice ještě úplně nezahojila, ale už můžu alespoň nosit podprsenku, aniž bych plakala bolestí při jejím oblékání.
Jsem přesvědčená, že nic nenahradí MM a kojení. Kojení je jednodušší, než krmení z láhve, je levnější, čistější, bezpečnější a samozřejmě nejpřirozenější, ale pokud jste nucené kojit za takových podmínek, tak se může stát, že vás taková násilná propagace kojení a přístup zdravotníků připraví o poslední zbytky sil. Kdyby nebylo podpory ze strany rodiny a chápavého přístupu mé pediatričky, která celou věc posuzovala individuálně, tak jsem možná přišla i o poslední zbytky zdravého rozumu. Jsem šťastná, když se mé dítě směje a nechtěla bych znovu prožívat ty chvíle, kdy mi hodinu proplakala v náručí a nade mnou stála dětská sestra, která narážela hlavu na můj prs amůj prs cpala násilně dítěti do pusinky. To vše pod záštitou baby friendly hospital....