Nejprve bych chtěla říct,že je pro mě naprosto nejdůležitější,že máme krásného a zdravého syna. Jsme moc šťastní a vděční.Vše ostatní je proti tomu naprosto nedůležité a nepodstatné. Asi jsem si představovala, že všechno proběhne moc hladce, ideálně. Porod se mnou prožije můj muž, od prvního nadechnutí budu mít své děťátko u sebe, přiloží mně ho k prsu, přisaje se a budeme kojit…. Rodila jsem císařským řezem a svého chlapečka viděla po více jak čtyřech hodinách, tudíž doba, která je nejpříhodnější pro navození laktace, byla tatam. Dokonce za mnou na JIP nemohl ani manžel :o(. V porodnici, kde jsem rodila je JIP pro „císařovny“ (jak nám říkali) na jiném patře než novorozenecké oddělení. Sestřičky z novorozeneckého neměly čas vozit nám miminka, proto jsem Honzíka za první dva dny, co jsem musela být na JIP, viděla 5x :o( První přiložení vypadalo asi tak, že sice velmi hodná sestřička pobíhala mezi námi třemi „císařovnami“ a nevěděla ke které dřív. Honzík se od počátku špatně chytal, mám ploché bradavky. Sice jsem v těhotenství nosila formovače,ale žádné „štuplíky“ se nekonaly. Když už se mu podařilo přisát, nic mu z prsu neteklo, tak asi chudáček nechápal, co má dělat a proč ho tak trápím. Sestřičky se mu snažily „narvat“ moje prsa za každou cenu. I když křičel (křičící dítě nemá šanci prso chytit). Vždycky mně chytaly prso za dvorec, to se také nemá, jak jsem se dočetla. Já jsem byla čím dál ve větším stresu ze své neschopnosti živit dítě. Každý jen mávl rukou, že je normální, že mléko po císařském řezu nastupuje později, to mě však neuklidňovalo. Ani na jedno kojení pro mě nebyl nikdo k dispozici, kdo by nám pomohl nebo poradil, vysvětlil kojící polohy, techniku. Dostala jsem jen brožuru (aspoň že tak). V ní jsem si nakonec našla pro nás nejvhodnější polohu -„ fotbalisty“ - pro ploché bradavky, špatně se přisávající děti, po císařském řezu. Pro nás značka ideál. Nicméně mléko jsem stále neměla. Třetí den mě přesunuly na novorozenecké a Honzíka přinášely každé tři hodiny, většinou maximálně hladového a křičícího. V osm večer se sestřička zeptala, jestli chceme přinést děti i v jedenáct s výrazem ve tváři, že doufá, že snad ne. Maminka vedle měla mléka a mléka a malá jí krásně pila, tak si chtěla odpočinout. Pro zvýšení laktace se má kojit co nejčastěji, hlavně v noci. Nesměle jsem špitla, že já bych to zkusila i v těch jedenáct. Sestřička na to, jestli si myslím, že to má smysl, když ještě nemám mléko. A já zas, že bych to chtěla zkusit. Odešla asi naštvaná, ale po jedenácté (dost dlouho po jedenácté) přišla. Honzík křičel úplně hrozně. Začala mně ho dávat k prsu.Bylo mně jasné, že je to bez šance. Pak řekla: „ Ukažte,akorát ho tu trápíme,když nemáte mléko.Já si ho odnesu.“ A odešla. Chtělo se mi brečet a brečet a cítila jsem se jako prašivá. V pět ráno mně Honzíka přinesli, jako že už budeme spolu na pokoji. Jiná sestra mně přinesla kloboučky, ať to zkusím s nimi ( ale žádná asistence se opět nekonala ). Kloboučky byly naprosto otřesné,tvrdé,poměrně dlouhé,ale Honzík se začal lépe chytat. Další sestra mně dala mechanickou odsávačkou, ať si odsávám. Že bych měla odstříkávat ručně už od počátku,to mně nikdo neřekl. Sice jsem to jaksi cítila, ale na JIP mně to bylo trapné. Neležely tam jen maminky po porodu, ale i ženy po různých gynekologických operacích. Bylo mně to hloupé, tak jsem se snažila nenápadně prsa „žmoulat“ pod dekou. Honzíka jsem na pokoji kojila asi každou hodinu. Můj záznam vypadal 5, 5, 5, 10, 5,5….Kojila jsem,odsávala,kojila,odsávala,…že si ničím bradavky mě ani nenapadlo.Chtěla jsem zvýšit produkci mléka. První noc mně Honzík celičkou prokřičel. Byla jsem už naprosto vyčerpaná. Manžela jsem požádala, aby mně hned další den (neděle) přivezl kloboučky od Medely. Tím nastal zlom, Honzík začal pít a mně konečně postupně začalo nastupovat mléko (pátý den po porodu). Když měl hlad a krásně se přisál a pil a pil, byla jsem tak šťastná. Ale byl třeba zrovna čas oběda a já musela na oběd. Připadalo mi, že nejsem ani v porodnici Baby friendly hospital ale na kasárnách. Další den jsme měli jít domů. Já naprosto vystresovaná, vždyť ještě ani nekojíme, jak budu Honzíka krmit!!!! Kvůli krevní chorobě jsem měla brát v šestinedělí léky proti srážení krve. Na gynekologii nesouhlasili s návrhem z hematologie a chtěli mně dát jiný lék. Protože ale pracuji v lékárně,složení léku jsem naštěstí znala a vím, že ten děti nesmí a já přeci kojím!!!!!!!!! Tak už jsem jen brečela, že to užívat nebudu, že Honzíkovy neublížím. Byla jsem v takovém stresu, že jsem měla strach, že o mléko, které ještě v podstatě nenastoupilo, nakonec přijdu. Také bylo dost těžké odolávat všem radám příbuzných ohledně kojení. Jako např. „uvolni mu trochu nosík, ať může dýchat“ apod. Přitom v brožuře jasně psali – nos a brada dítěte zabořeny do prsu. Naštěstí manžel mně byl v tomto velkou oporou a fandil nám, hlavně Honzíkovi :o) a zastával se nás. Možná i proto,že předporodních přednášek o miminkách se účastnil se mnou. Domů mně propustili v naprosté nejistotě s kojením, které bylo pomocí kloboučků. To byla zpočátku pro mě možná i výhoda, protože když se Honzík pustil, viděla jsem, že v kloboučku je mléko, tak asi měl co pít. Na internetu jsem hledala všemožné informace. Našla jsem, že kloboučky mohou snižovat množství mléčka,další stres. Co mám dělat??? Napsala jsem jedné paní doktorce na e-mail, která je laktační poradkyní .Věděla jsem to, protože jsem se v těhotenství zúčastnila právě jejích přednášek. Popsala jsem jí všechny problémy, které mě trápily. Pokusila se mně vše vysvětlit, hodně mě povzbudila a dala spoustu rad nejenom kolem kojení, ale vůbec o péči o miminko. Radila mi, abych se pokusila kloboučky odstranit. Tak jsem se pustila do boje. Vždycky v průběhu kojení jsem si všimla, že Honzík vytáhne bradavku do kloboučku. Začínala jsem tedy kojení s kloboučkem a po chvíli jsem klobouček odstranila a snažila se přiložit Honzíka jen na prso. Zpočátku to byl boj, Honzíkovi to nešlo, já jsem z toho byla nervózní. Navíc, a z toho jsem byla docela rozčarovaná, za mou snahou nestál manžel. Zrazoval mě z mého snažení, že Honzík to prostě neumí a že se to nenaučí. A možná i toto mě víc vyburcovalo, protože jsem se chtěla Honzíka zastat a bránit ho, že je šikovný a že to určitě zvládne. A opravdu, během asi dvou dnů se začal Honzík na jedno prso docela dobře přisávat i bez kloboučku. Na to druhé to šlo hůř, víc se mně nalévalo mlékem,ale byla jsem šťastná i za to jedno, povzbudilo mě to a bojovala jsem dál. S dalším a dalším kojením se začínal Honzík lépe přisávat i na druhé prso. Přes den jsem tedy začala kojit bez kloboučků, ale v noci jsem to nechtěla riskovat. Prsa jsem měla více nalitá a bojovat v noci jsem si nedovedla představit. Postupně ale, když jsem se vzbudila o malinko dříve než Honzík, rychle jsem si odstříkala a zkusila mu nabídnout prso bez kloboučku. No zkrátka během jednoho týdne se nám podařilo kloboučky úplně odbourat, takže od čtvrtého týdne jsme kojili už „naholo“ :o) Dvakrát se mně stala nepříjemnost, na pravé bradavce se mi udělal „puchýř“.Nevím, jak jinak to nazvat. Byl to opravdu puchýř,bílý,plný mléka,dost bolel,hlavně během kojení. Myslela jsem si,že mně ho Honzík praskne,ale bohužel.Nepraskl ani při odstříkávání. Vždycky se mně to přihodilo o víkendu. Snažila jsem se měnit polohy při kojení. Praskl nakonec během kojení asi za 24 hodin. Při zmáčknutí pak z prasklinky celkem dost vytékalo mléko.Dokonce mně tam zbyla i chvilku kůžička, prostě jako po puchýři. Po prasknutí se mně ulevilo. Kvůli těm strašným vedrům, jaké teď panují, kojím doma v leže na boku, abychom se co nejméně s Honzíkem (tedy hlavně on) potili. Poloha to není moc vhodná pro správnou techniku, protože se mně špatně s miminkem manipuluje, a pozoruji zhoršení jeho stylu sání, ale jinou možnost nenacházím. Jinak byl po kojení mokrý jako myš. Sice nejsme ještě u cíle,Honzík má 4 měsíce,ale ušli jsme už kus cesty v kojení,i když to zpočátku vypadalo tak zoufale. Po celou dobu ho jenom kojím a jsem moc šťastná.