V roce 2000 jsem po léčbě neplodnosti, kdy jsem to už všechno vzdala, otěhotněla. Byla jsem šťastná, manžel i rodina nadšeni, jen s trochou strachu, protože jsem měla po spontánním potratu a potratila jsem i jeden z plodů. Dcera se narodila 2. 11. po 20ti hodinovém porodu, při kterém mi byly aplikovány léky jako Dolsin, kvůli spastickému čípku mi byla zavedena epidurální analgezie, bohužel až při 7 vpichu byla zavedena správně, veliké množství oxytocinu a dcera byla nakonec kříšená. Ten tam byl můj sen, že mi dítě položí na břicho a první přisátí do 30 min. nebylo reálné... První noc mi malou nepřinesli na kojení vůbec, druhý den mi ji donesli ráno, ale po přisátí (kvalitně mi při tom rozkousala bradavky a sestra mi pak kvalitně nadala, že jsem se měla přihlásit, když mám ploché bradavky - což jsem do té doby netušila - dr mi je odmítla přes mou žádost vyšetřit, že na tom tak nesejde, jaké jsou bradavky, prý hlavně abych měla veliká prsa...) přiběhla paní sanitářka a houkla na nás "hupky šupky z postelí" - tak jsem tak učinila, malou jsem uložila do postýlky, udělala jsem hupky šupky a více si nepamatuji, až jsem se probrala na posteli... Tak mi malou sestřička odvezla, že když se o ní nedokážu postarat - byla to velice príma poznámka, taková "povzbuzující". Takže další pokus o přisátí proběhl až v poledne, ale malou nešlo téměř vzbudit (pod hlavičkou měla stříkačku s glukozou) a když to nešlo, tak mi ji zase odvezli. Odpoledne, když se mi podařilo malou k prsu dostat, tak se konala přednáška o kojení a malou opět odvezli na novorozenecké oddělení - tentokrát plačící - když jsem si pro ni přišla, tak spala jako andílek (opět dokrmená). Takže na první pořádnější kojení jsem musela čekat 24 hod. od porodu, kdy jsem teda už byla pěkně ve stresu. Zatím co jiné maminky už měly nalitá prsa, já pořád nic, dcerku mi stále dokrmovali glukozou nebo cizím MM a vysvětlovali, že s plochými bradavkami toho moc nenakojím, donesli mi sice tvarovač bradavek, ale s tím, že je to stejěn k ničemu. Malá padala na váze - další dokrmy a já jsem byla víc a víc v depresi. Bradavky bolely, malá plakala a padala na váze. Pustili nás až 6. den (5 den večer se nalila prsa i mi) s tím, že malá měla při por. váze 3140g při propuštění 2800g, byla dokrmovaná (jaký byl můj údiv, když jsem si po pár měsících v kartě přečetla, že dítě bylo propuštěno plně kojené..). Prostě jsem rodila v baby friendly hospital a nestačila se divit... Doma malá křičela a křičela, ve dne v noci, u prsu byla 20 hodin denně, spali jsme po 10 - 15 min., s manželem jsme už padali únavou. Při první kontrole v poradně (po 3 dnech) měla o 5 dkg více než při propuštění, to nás dr ještě nechal, ale za týden při převážení opět spadla na 2800g. To už ze mě byla chodící mrtvola. Dr nařídil dokrm sunarem a k tomu dětský čaj, že by bylo lepší lžičkou, ale když se mi nebude chtít, tak lahev stačí. Přes slzy jsem na cestu neviděla, styděla jsem se, nenáviděla jsem se, zklamala jsem sebe i své dítě, jsem špatná matka, honilo se mi hlavou... Doma jsem se ale vymkla z deprese a pustila se do studia, přece jen nám na předporodní přípravě říkali, že kojit může každá maminka, že můžu mít mléka kolik chci... Na druhou stranu mi volala mamka, teta, každá řekla, že mám slabé mlíko a určitě ho mám málo, že se nemám divit, když v rodině už 4 generace nekojí, že jsem stejně "postižená" i já, ať zajdu k dr, že mi dá prášky, aby se laktace zastavila a já měla od toho kojení pokoj... Bilo se to ve mě, jsem alergička, věděla jsem, co by to znamenalo pro dcerušku. Vzpoměla jsem si, jak nám říkali na předporodní přípravě o dokrmu nedonošenců - stříkačka do sondy... Tak jsem si pořídila stříkačku a začala dokrmovat stříkačkou - ale jen z lehka, přece jen mi ta umělá výživa vůbec nevoněla. Vždy když jsme přistříkli, tak maličká hodně potáhla - tak jsem ji vždy nechala zpočátku napít, a když to už "flákala" tak jsem stříkla a ona zase na chviličku pila. Tak jsem to dělala cca obkojení a v noci si tak jedno kojení vzal na starost manžel - abych spala alespoň 1 hod. v kuse - ale to jí stříkl tak 10 ml. Po týdnu přibrala 200g, tak jsem jí to vysadila - a ono to šlo. Za další týden přibrala 400g a dr. byl spokojený, jak jí ten sunar prospívá. Když jsem mu řekla, že sunar nedávám a jen kojím, tak mi nadal, že na mě pošle sociálku, že trápím dítě apod. atd. Měla jsem z toho hezké deprese, ale věděla jsem proč se UM bráním! Nedala jsem se. Po cca 2 týdnech přišly bolesti zad - následky epidurálu - běhala jsem po dr., neurologie, ortopedie, bolesti byly větší a větší, brala jsem veliké množství léků, stejně nezabíraly, nemohla jsem ani chodit, tvorba mléka klesala a spouštěcí reflex byl tentam. K tomu problém s bělavými bradavkami, už jsem si říkala, že to vzdám, ale nedalo mi to. Bojovala jsem. Dcera první 3 měs. nepila nikdy kratší dobu než je 60 min., potom jsme stejně nešli pod45 min. ale stálo mi žto za to. Nakonec jsem plně kojila 8. měs. a s příkrmy do 18. měs. Když jsem dceru odstavila, moc se mi po kojení stýskalo. Problémy ve mě nechaly pocit, že všechny i ty beznadějné případy se dají řešit. Proto jsem si, když měla dcera 2 roky udělala kurs laktační poradkyně - matka. Kojení se věnuji už 4 roky. Protože jsem si tím sama prošla, tak vím, zač je toho loket. Jsem šťastná, že jsme to dokázali. A teď, když už asi své dítě nebudu mít, tak máme osvojenou princeznu, pro kterou jsem se rozkojila, ale mléko měla jen 14 dní. Potom na mě začala doléhat angína, potom další... Momentálně mám po páté angíně a rozkojování nemůžu už zkoušet, protože nemám imunitu, tak má malá (26. měs.) mléko od mých kamarádek. Jsem za to vděčná, protože z kojeneckého ústavu má špatnou imunitu... Moc ráda bych, kdyby se stal zázrak a otěhotněla jsem, zkusila jaké to je kojit s těmi všemi vědomostmi, které mám, uvidíme, jestli se zázrak stane, ale naděje umírá vždy jako poslední... Veronika Nedbalová