Když se mi před více než čtyřmi lety narodila dcera Michalka, patřila jsem mezi maminky, které své dítě budou kojit, stůj co stůj. Ale už na porodním sále, když mi ji sestřička chtěla přiložit k prsu vykřikla: vždyť vy máte vpáčené bradavky, no to nepůjde! A Michalku odnesla. Míša se narodila v podvečer, v šest hodin. Tenkrát jsem o kojení věděla moc málo, jen jsem prostě kojit chtěla. Tak mi ani nepřišlo divné, když mi ji sestřička donesla až ráno, a to ještě se slovy: maminko, miminko blinká, napilo se plodové vody, takže hlídat, a dávat ležet na bok. A odešla. Michalka měla v puse obrovský dudlík, vydudlaný asi mnoha a mnoha dětmi. Nechali mi jí celý den a celou noc, a nikdo mi neřekl, že i když mlíčko ještě nemám, že mám třeba zkoušet přikládat, nebo co mám dělat. Jediné co mi řekli, že když nebude pít, že to nevadí, že si dítě první dva dny vystačí samo. A navíc když pořád blinká zelenou vodu, není divné, že nechce pít. Tak jsem ji prostě první dva dny vůbec nekojila. Já už si dneska nepamatuji, jestli ji dokrmovali sestřičky, nebo ne, nebo co se dělo, jen vím, že já jsem ji prostě nekojila. Po pár dnech se mi nalily prsa takovým způsobem, že i ty bradavky, které jsem předtím měla, jsem teď už neměla vůbec. Musím podotknout, že mám prsa dost veliké, takže jsem je měla prostě obrovské. No zkrátím to, Michalka se prostě vůbec nechytala, nakonec ani ke kloboučku, který měl, jak jsem později zjistila, vzhledem k mým prsům, stejně špatný tvar, ani k jiné mamince, ba ani lahev nechtěla. Nakonec jí sestřičky našli savičku kterou neodmítala, a s tou jsme odjížděli z porodnice, rovnou do lékárny pro UM.
Když přišla hned ten den její paní doktorka se sestřičkou, sestřička prohlásila, že viděla už i horší bradavky, že mám na lahev zapomenout, že kojit prostě budu. Tou dobou jsem pořád odstříkávala, mlíčka jsem měla opravdu hodně. Tak jsem kojila přes jiný klobouček, který mi doporučila, a Míša pila a pila. Pila třeba dvacet minut, potom si řádně odříhla, a za deset minut plakala a plakala. A my jsme s manželem chovali a chovali, a plácali po zadečku, a zpívali, a já nevím co ještě. Na otázku: nemá ještě hlad? jsem odpovídala: nemá, pila dvacet minut, dostane tak za dvě hodiny. No a Míša hubla a hubla, a řvala a řvala. Byli jsme z toho nakonec vyčerpaní všichni, včetně babičky. Když ji sestřička jednou v ordinaci zvážila před kojením i po, zjistila, že Michalka vypila za těch dvacet minut pouze 5 ml, takže na nějaký pláč opravdu měla nárok. Takže přišla na řadu stříkačka, lžička. A tenkrát jsem to nezvládla já, prostě lžičkou jsem ji krmit odmítala, byla plná vzduchu, nechtěla to, mě to nešlo, a byla jsem na nervy stejně jako předtím. Takže jsem se opět vrátila k lahvi, mě se mlíčko začalo pomalu ztrácet, Michalka byla najednou hodné usměvavé miminko, spokojení jsme byli rázem všichni. Dneska si říkám, že jsem mohla třeba odsávat, a dávat jí z lahve aspoň mlíčko své, ale tenkrát mě to vůbec nenapadlo a nikdo mi to neporadil.
Když jsem otěhotněla podruhé, už jsem věděla trošku víc, nosila jsem od šestého měsíce formovače bradavek, porodnici jsem si vybrala takovou, o které jsem věděla, že tam naučí kojit skoro každého, a taky mi to v porodnici krásně šlo. Až do dne, kdy nás propouštěli domů. V tu neděli ráno už se Honzík k bradavce neuměl chytit, já jsem byla nervozní, pomohla mi sestřička, prostě mu to prso do pusinky strčila. Po nakojení jsme odjeli domů a tím začal můj boj s kojením.
Doma mi okamžitě vyskočila horečka skoro 39, asi z nervů. Pořád jsem si říkala: on se za chvíli vzbudí, co když mi to nepůjde, co když se nechytí, bude křičet hlady , co budu dělat? No, samozřejmě že se nechytil. Nervy zapracovaly. Proč to nešlo, když v porodnici jo? Nevím. Byla neděle, všude zavřeno, tak jsem vytáhla kloboučky po Michalce a bylo. Honzíček pil přes klobouček, i když mi sestřička v nemocnici říkala, že to nejspíš nebude umět, když je zvyklý na bradavku. Uměl to dobře, jenomže hubnul a hubnul. On totiž při pití neustále usínal takovým způsobem, že se prostě nedal nijak vzbudit. Na kontrolním vážení říkala dr. rovnou, že začneme s UM, protože si dobře pamatovala, jak to bylo s Michalkou. Že je lepší spokojené miminko i maminka, než dítě týrané hlady a tvrdohlavá máma, co bude kojit za každou cenu. Na jednu stranu měla pravdu, ale já to stejně doma obrečela. Jako jednu z možností mi ještě dala stříkačku. Že to mám zkusit.
Tak jsem po každém nakojení ještě malého přikrmila stříkačkou, vypil tak 50 ml. Stříkačkou jsem ho krmila celý víkend, nešlo mi to, mlíčko bylo všude kolem, bylo mi to líto, protože mi to dalo velkou práci, to všechno odsát, o bolesti ani nemluvím. Po víkendu jsem to začala zkoušet hadičkou, kterou jsem si dala na malíček, a ten mu strčila do pusinky. Šlo to podstatně líp, bylo to fajn. Vydrželo nám to takto asi týden, než se to naučil tak dokonale, že mi na ten malíček úplně naskakoval, a hltal a hltal, až se zalykal, zakuckával, fialověl, vždycky jsem ho musela rychle vzít, když to rozdýchal, tak začal plakat. A byla jsem pomalu zase u toho, kdy jsem si říkala se strachem, za chvíli bude Honzík zase jíst, kolikrát se zakucká? Fakt jsem z toho byla tak nervozní, že to musel vycítit i on.
Začala jsem ho tedy místo hadičkou krmit z lahve i s tím vědomím, že to možná ukončí mé kojení. Byla jsem s tím smířená, pořád lepší, než se tak nervovat. Ale zjistila jsem, že i když ho krmím z lahve, tak mé prso (s kloboučkem) neodmítá, v tom jsme byli asi vyjímka. Taky jsem si myslela, že to takto nebude trvat dlouho, protože jsem v té době byla už totálně vyčerpaná, nedělala jsem nic jiného, než si ohmatávala prsa. Nakojit, odsát, nakojit, odsát. Nic jiného jsem nestíhla, procházky byly půlhodinové, na každou návštěvu našich jsem sebou tahala odsávačku, lahvičku s mlékem, a návštěvu jsem si ani neužila, protože než jsme tam dojeli, už měl Honzík hlad, takže nakojit, nakrmit z lahve a odsát mlíčko, to byl rituál tak dvouhodinový, a jelo se domů. A doma nanovo. Ale Honzík začal přibývat na váze, byl hodný, spokojený, až mi jednu dobu připadal takový, no, překrmený. Po jídle jen ležel, odfukoval a koukal.
Tenkrát jsem napsala na "rodinku-kojení" dotaz, zda nedělám chybu, že ho krmím z lahve, a Jiřinka mi napsala, že jo, že bych se měla vrátit k hadičce. Tak jsem ho zase začala krmit hadičkou, asi týden, všichni se mi divili, že už jsem to dávno nevzdala.
Potom mi Jiřinka poradila, abych ho vždycky zvážila, ať vím, kolik vypije. Měla jsem váhu jen chvíli, ale vypil dost, vždycky kolem 100 ml. Tak jsem na její doporučení začala jen kojit. Už bez nějakého dokrmování, přestala jsem i odsávat. Rázem jsem měla více času na sebe i na děti.
Ale nervy pracovaly dál. Jako maminka, která vlastně kojí první dítě, jsem měla pořád strach. Co když má Honzík hlad, co když mu to nestačí, aby mi chudáček netrpěl a neubýval na váze. Pořád jsem někde hledala nějaké "co když". Taky jsem si v té době přečetla na stránkách kojení.net, že kojit s kloboučky je sice taky možnost, ale že se postupně mlíčko ztrácí, když dítě nesaje přímo z bradavky, a že kloboučky je třeba pořád udržovat hygienicky čisté, a i tak hrozí vznik různých infekcí.
Tak jsem to začala zkoušet "na ostro". Zpočátku mi to moc nešlo, Honzík se chytil, chvíli sál, ale jak se potom pustil, už se chytit nedokázal. Tak v tu chvíli jsem nasadila klobouček. Postupně jsme to dopilovali tak dokonale, že dneska už kojím z obou prsů rovnou, kloboučky už nepotřebuji. Ony si ty bradavky asi taky daly říct, po tom dvouměsíčním denodenním odsávání.
Honzík se naučil pít přímo z bradavky a dneska nám kojení trvá něco kolem pěti minut. Z té krátké doby jsem taky byla napřed nervozní, tak jsem ho byla v poradně zvážit. Za týden přibral 250 g, takže mu i ty pětiminutovky stačí.
Přibývá na váze, je hodný, spokojený, a já jsem se konečně taky zklidnila, už nehledám v ničem problém, nechávám tomu klidný průběh, a když zrovna kojím, tak si pořád dokola opakuji: Já jsem to dokázala, já nakonec vážně kojím!